Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V souvislosti s třetí deskou tohoto německého dua se opět navrací tradiční recenzentské dilema. Je nutné za každou cenu podrobit kritice nahrávku, která oproti svému předchůdci vykazuje jen minimální progres i navzdory tomu, že více než dobře pokračuje v původním konceptu, který se evidentně ještě nevyčerpal? Musí hudební kritik dostát povinnosti a tento fakt ve svém textu neustále zdůrazňovat? Můj názor je ten, že rozhodně ne.
Vždyť už po prvním poslechu „The Modern Art of Setting Ablaze“ je jasné, že MANTAR jsou stále ve skvělé kondici. Netroufám si tvrdit, jestli už na vrcholu sil, ale letošní kolekce dvanácti písní až těžce uvěřitelným způsobem jede ve stejném mustru, jak byl nastaven úvodním albem „Death By Burning“ z roku 2014.
Mnohé poodhalil už úvodní singl „Age of The Absurd“. Na albu skladba s pořadovým číslem 2 (po intru „The Knowing“ je to de facto skladba úvodní) to odpálí hned ve velkém stylu a pěkně do plných. MANTAR se nijak nešetří hned od prvního taktu a nijak ani nešetří nápady pro další dění. Sílu na nahrávce jedné z těch rychlejších písní násobí ještě fakt, že Němci vystupují toliko jako duo, takže množství energie vydané k docílení sytého a válcujího zvuku musí být pokaždé enormní.
Kdybych tuto dvojku viděl živě před seznámením s její albovou tvorbou, těžko bych dokázal uvěřit, že se něco takového dá přenést i do drážek nahrávky pečlivě piplané ve studiu. Toto se právě v jejich případě daří už od počátku a nejinak je tomu i letos. Album doslova hýří agresivitou a nesmlouvavostí. Plným nasazením se spolehlivě daří eliminovat nástrojový minimalismus (kytara + bicí) a jednotlivé hutné riffy pak vytvářejí dokonalou iluzi plnotučné kapely. Ta muzika je totiž natolik žhavá a těžkotonážní, že se nepídíte ani po rytmickém jištění baskytary.
Hamburská dvojice to ani tentokráte nežene do vysokých otáček. Spolehlivě si, až na několik málo výjimek, vystačí se středními a o něco málo rychlejšími tempy, které komplexně navodí atmosféru totální devastace. Ovšem i přesto mají MANTAR spíš než k nějakým formám extrémního metalu mnohem blíže k obyčejnému rock'n'rollu, což je jeví jako slušný paradox. Když si však poslechneme jednotlivé songy (nejen) tohoto alba, tak musíme okamžitě odhalit jejich písničkový skelet. Kolem něj je, pravda, vystavěna tkáň nelítostného predátora, ovšem ani tomu není dovoleno činit více, než umožňují jednotlivé kosti jeho těla.
V praxi to obnáší skutečnost, že německé duo dokáže v rámci svého ranku napsat i nějaký ten chytlavý motiv, či rovnou celou skladbu. „Midgard Serpent (Season of Failure)“ představuje poměrně jasnou koncertní hitovku, u níž si umím při živém provedení představit ještě silnější dávku napětí a dramatu, který i ve studiové podobě nabízí doslova po tunách. Již zmiňovaná „Age of The Absurd“ představuje jednu z těch výjimek, nasázených ve vyšším tempu, přesto si neodpustí téměř až skandovaný refrén. Další kousek, během nějž bude atmosféra v narvaném klubu pěkně houstnout.
Jistý výdech a relax pak může představovat v pořadí desátá „The Formation of Night“. Ačkoliv tohle je myšleno spíše v nadsázce, neboť tato valivá tryzna si sice jako jedna z mála neudělá z posluchače boxovací pytel, ale spíše jej pěkně pomalu rozemele na kousky. To platí i pro závěrečnou „The Funeral“, nezůstávající svému názvu pranic dlužnou. Další výborné propojení rock'n'rollu s hudebním extrémem není možná natolik intenzivním zážitkem, jako předchozí kusy, ale jejímu valivému pochodovému tempu lze rovněž jen ztěží nepodlehnout.
Tady skutečně zatím ještě neregistrujeme ani jen předtuchu nějakého sebevykrádání či rovnou vyčerpání. V MANTAR bych spíše než typický metalový band, viděl hlavně svérázné a notně brutální písničkáře. Třetí deska tuto jejich pozici sice neposouvá dál, ale zato výrazně a jednoznačně stvrzuje.
Další zuřivý manifest z dílny tohoto německého dua zainteresované už asi tolik nepřekvapí, ale je beztak skvělé, jak to stále dokáže jen s minimálními změnami fungovat.
1. The Knowing
2. Age of The Absurd
3. Seel + Forget
4. Taurus
5. Midgard Serpent (Seasons of Failure)
6. Dynasty of Nails
7. Eternal Return
8. Obey The Obscene
9. Anti Eternia
10. The Formation of Night
11. Teeth of The Sea
12. The Funeral
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.